Becker & Poliakoff

cz eng

Hlavní menu:

Obligations of Lawyers According to AML Law
Directive 2015/849 on the prevention of the use of the financial system for the purposes of money laundering or terrorist financing (4th AML Directive) Among other entities specified in the Art. 2 of the 4th AML Directive, such as financial institutions, credit institutions or games of chance operators, the legal professionals are defined as one of the entities obliged to help with...
Celý článek

Directive 2015/849 on the prevention of the use of the financial system for the purposes of money laundering or terrorist financing (4th AML Directive)

Among other entities specified in the Art. 2 of the 4th AML Directive, such as financial institutions, credit institutions or games of chance operators, the legal professionals are defined as one of the entities obliged to help with prevention of money laundering. However, this help consists of multiple different obligations.
The legal specialists, as the AML Directive names them, are considered as obliged entities only in cases where they participate, whether by acting on behalf of and for their client in any financial or real estate transaction, or by assisting in the planning or carrying out of transactions for their client concerning the:

  1. buying and selling of real property or business entities;

  2. managing of client money, securities or other assets;

  3. opening or management of bank, savings or securities accounts;

  4. organisation of contributions necessary for the creation, operation or management of companies;

  5. creation, operation or management of trusts, companies, foundations, or similar structures.

Customer Due Diligence

The legal specialist is obliged to carry out the customer due diligence in case they deal with the client in the cases named above, and in cases of:

  1. establishment of business relationship;

  2. carrying out of an occasional transaction in the amount of EUR 15 000 and more or occasional transactions that constitute a transfer of funds, as defined in point (9) of Article 3 of Regulation (EU) 2015/847 of the European Parliament and of the Council, exceeding EUR 1 000;

  3. when there is a suspicion of money laundering or terrorist financing; or

  4. when there are doubts about the veracity or adequacy of previously obtained customer identification data.

As the name of this process suggests, the customer due diligence consists of identification of the client, identification of its beneficial owner, identification of the purpose of the business relationship and monitoring of the client during the business relationship considering his business and risk profile and if necessary, identification of his source of funds.

Beneficial Ownership

As ensuring of transparency of financial transactions is the main part of the customer due diligence and not all of the clients of the law firms are natural persons, specific rules for legal entities must be set out. 
To be able to carry out all steps of the customer due diligence, the customer must dispose with an information of its beneficial owner. For this reason, the Chapter III of the AML Directive sets out an obligation of corporates and other legal entities to obtain and hold adequate, accurate and current information on their beneficial ownership. Above that, the information of the beneficial ownership must be published in central register with access to competent authorities, obliged persons and any other person or organisation with a legitimate interest.
The other provision of the AML Directive which shall ensure the transparency of the legal entities is set out in Art. 10 para. 2 which imposes an obligation of the member states to take measures to prevent misuse of bearer shares and bearer share warrants.

Reporting Obligations

The reason for carrying out of the whole process of customer due diligence is to detect suspicious transactions (or in some cases already crimes). In case the obliged entity has suspicion that the funds which are being disposed in the business transaction or in the business relationship are the proceeds of criminal activity or are related to terrorist financing, they are obliged to notify the Financial Intelligence Unit of this.
As one of the main principles of providing of legal services is to ensure the confidentiality of the lawyer, the AML Directive naturally sets out some exceptions for the legal specialists regarding the reporting obligations, mainly in Art. 34 para. 2. According to this provision, the reporting obligation doesn`t apply to legal specialists in case of information obtained from their client in the course of ascertaining the legal position of their client or performing their task of defending or representing that client in, or concerning, judicial proceedings, including providing advice on instituting or avoiding such proceedings.

Other Obligations

The customer due diligence and reporting obligation are the key obligations of the obliged entities according to the AML Directive, however, there are also other obligation that they must fulfil. Naturally, all of the obliged entities must maintain confidentiality and cannot inform their clients that report of suspicious transaction has been made. Further, the obliged entities shall take appropriate steps to identify and assess the risks of money laundering and terrorist financing. To ensure that the rules for identifying and assessing of the risks are followed within the obliged entity, the law firms shall organize regular training programs for their employees.

5th AML Directive

On April 19, 2018, a proposal for Fifth AML Directive was adopted by the European Parliament. Among others, this document proposes making of central registers of beneficial owners public and sets out new rules for virtual currencies.

Czech Act No. 253/2008 Sb., on certain measures against legalisation of proceeds from criminal activities and terrorist financing (Czech AML Act)


As in the case of the AML Directive, the legal specialists (Czech AML Act uses the word attorney) fall under the obliged entities only in some cases, whereas the enumeration in the Czech AML Act corresponds the AML Directive definition.
The customer due diligence is divided between two steps, including identification of the client and control of the client.

Identification of the client

The identification of the client is the first step of his due diligence and consists of recording of identification details of the client and their verifying in clients identity card. In case the client is a legal entity, the identification details of the natural person acting on behalf of the legal entity are recorded and verified.
The attorney shall carry out the identification of the client in cases of an occasional transaction in the amount of EUR 1 000. Unlike in the case of the AML Directive, this limit is set out for all occasional transactions and not only for cases of transferring of funds within the meaning of Regulation 2015/847.
Regardless the limit of EUR 1 000, the obliged person shall identify the client also in cases of establishment of a business relationship, suspicious transactions, entering into an agreement on renting of safety deposit or agreement on custody.
During the identification, the obliged entity shall also identify whether the client is a politically exposed person or a person, who is a subject to international sanctions.
The first identification of the client must be done face to face. For this reason, carrying out of distance transactions could get complicated, as the presence of the client is necessary. In case the client is a legal entity, physical presence of a person entitled to act on their behalf is necessary. However, in some cases specified in the AML Act, the attorney can use the institutes of identification takeover (in cases the identification has been carried out by other legal specialist operating in EU or other country with equivalent AML requirements) or simplified identification and control (in case of some low-risk clients enumerated in Czech AML Act).

Control of the client

The second and more intensive part of the customer due diligence consists of identification of the purpose of the business relationship, identifying of the ownership structure of the client and his beneficial owner, monitoring of the client during the business relationship and identification of the source of his funds.
Czech AML Act is stricter than the AML Directive also in this case, as the obligation to identify the source of funds of the clients is an integral part of each control of the client, not only of the cases where it’s necessary.
The attorney shall carry out the control of the client in case of an occasional transaction in the amount of EUR 15 000 and more, an occasional transaction concluded with politically exposed person or person residing in risk country, in cases of entering into an agreement on renting of safety deposit or agreement on custody or during the duration of the business relationship.

Beneficial Ownership

In Czech Republic, the register of beneficial owners has been established by amendment to Act No. 304/2013 Sb., on public registers of legal entities and natural person as to January 1, 2018. The Czech legal entities are obliged to keep information of their beneficial owner and to enter this information into the register of beneficial owners until January 1, 2019. Nevertheless, the current Czech legislation has one deficit – it doesn’t set out any direct sanctions for failing to enter the beneficial owner into the register.
Regarding the transparency of joint-stock companies, until recently, Czech legislation enabled the companies to issue registered shares, which enabled their owner to participate on business of the company. The significant element of these shares was their anonymity, whereas these shares were free transferable and their owners weren’t subject to the obligation of entrance into the list of shareholder. During the process of recodification of Czech civil law, this type of shares was abolished by Act No. 90/2012 Sb., on business corporation. Companies, who formerly issued registered share had to change their form to shares where the identity of its owner is known.

System of internal principles and procedures

Pursuant Sec. 21 of Czech AML Act, all of the obliged entities have to develop an internal guideline describing their strategies and procedures regarding prevention of money laundering and terrorism financing. The system of internal principles and procedures must be prepared in writing and must fulfil requirements set out in Czech AML Act, including enumeration of signs of suspicious transactions, individual procedures for identification and control of the client or setting out of the risk types of the clients, whereas the attorneys don’t have to elaborate it in writing. Integral part of the system of internal principles and procedures is assessment of risks which may occur within the activities of the obliged person.

Attorney as an Obliged Entity

Including of the attorneys into the enumeration of obliged persons’ mail seem as gross violation of one of the main principles of legal professions, i.e. the confidentiality of the attorney. However, in this case, the interest on money-laundering prevention surpasses the interests of the client or the attorney, and for this reason, the intervention into the relationship between the attorney and the client is legitimate.
Due to the position and task of the attorneys in the society, it wouldn’t be just to apply the same obligations to the attorneys as to the other obliged entities and for this reason, following exceptions have been adopted.
The attorney is not obliged to carry out the control of the client or to notify suspicious transactions in case of information about the client obtained in connection with providing legal advice, defending of clients in criminal proceedings or representing of the client in proceedings before court.
In case of fulfilment of notification obligations in other cases, the notifications are being made against Czech Bar Association and not directly to Financial Analytical Unit (Czech Financial Intelligence Unit). In case the Financial Analytical Unit intends to require the attorney to submit any details, documents or information, it must be also done through the Czech Bar Association.
The administrative supervision over fulfilment of obligations set out in the AML Act is being made through the Financial Analytical Unit. Also in this case, an exception for attorney is set out. In these cases, the Financial Analytical Unit is entitled to fill a complaint to the Czech Bar Association, whereas the Czech Bar Association is obliged to carry out a control of the attorney in the matter of fulfilment of obligations set out in the AML Act. The Czech Bar Association is also the competent authority in the matter of investigation of administrative offences pursuant to the AML Act.

Mgr. Anna Všetečková

advokátní koncipient
Becker & Poliakoff, s.r.o., advokátní kancelář

Specifika žaloby z rušené držby
Rekodifikace občanského práva v roce 2014 přinesla rovněž i nový způsob možné ochrany vlastnictví – žaloby z rušené držby. Ačkoliv se jedná o velmi účinný prostředek právní ochrany, nejsou jeho podstata a smysl odbornou veřejností dosud vnímány zcela...
Celý článek

Rekodifikace občanského práva v roce 2014 přinesla rovněž i nový způsob možné ochrany vlastnictví – žaloby z rušené držby. Ačkoliv se jedná o velmi účinný prostředek právní ochrany, nejsou jeho podstata a smysl odbornou veřejností dosud vnímány zcela jednotně.

Původ žalob z rušené držby lze vysledovat již k římskému honorárnímu právu, dle něhož byli Praetoři v rámci své působnosti oprávněni vydávat interdikta, kterými závazně ukládali zákazy nebo příkazy rušitelům držby. Žaloba z rušené držby i dnes vykazuje mnohé podobnosti se starořímskými interdikty, když účelem obou institutů je poskytnout rychlou a účinnou právní ochranu před svémocnými zásahy do držby.

Zkušenosti soukromého života ukazují, že zásahy do vlastnického práva mohou být značně intenzivní a že klasické prostředky k ochraně vlastnického práva v podobě určovacích nebo zápůrčích žalob často neposkytují vůči takovým zásahům dostatečně rychlou a účinnou ochranu. Ochrana držby včetně jejího procesního zakotvení má takovouto ochranu zajistit.

Držba de facto není věcným právem, svou podstatou se jedná pouze o faktický stav, který je chráněn právem. Samotná držba tedy není obsahově totožná s vlastnickým právem, ačkoliv je od něj bezpochyby odvozena. Držitelem je dle § 987 občanského zákoníku ten, kdo vykonává vlastnické právo pro sebe, tj. ten kdo vykonává nad věcí faktické panství (corpus possessionis) a zároveň má vůli s věcí nakládat jako se svou vlastní (animus possidendi). Z definice držby je přitom zřejmé, že držba může svědčit i osobám odlišným od skutečných vlastníků.

Soudní orgány v rámci zásady rychlé a účinné ochrany tedy nezkoumají samotné vlastnické právo, ale zaměří se především na prokázání držby, a tak vzhledem být ochrana držby přiznána i osobě, které vlastnické právo k věci nesvědčí. Pro úspěšné uplatnění nároku z ochrany rušené držby soudní cestou musí tedy žalobce unést především důkazní břemeno ohledně své držby k věci a jejího svémocného rušení ze strany žalovaného.

Ačkoliv může právní ochrany požívat pouze držba, která je poctivá, řádná a pravá (tj. kvalifikovaná), splnění těchto tří kvalit se dle § 994 občanského zákoníku presumuje. Právě požadavek kvalifikované držby slouží k překlenutí nesouladu mezi držbou a vlastnickým právem. Vyvrácení domněnky některé z kvalit držby tedy může být účinnou obranou žalovaného v řízení o žalobě z rušené držby. Vzhledem k rychlosti řízení však musí žalovaný prokázat tyto skutečnosti co nejdříve.

Jak je zmíněno výše, samotné řízení o žalobě z rušené držby vykazuje některé odlišnosti od obecného procesního režimu, zejména se jedná o promítnutí zásad rychlosti, předběžné vykonatelnosti a prozatímnosti rozhodnutí. Na úkor těchto zásad jsou naopak v určitých ohledech potlačeny zásada projednací a zásada ústnosti.

Rychlost řízení

Smyslem řízení o žalobě z rušené držby je vydat co nejdříve vykonatelné rozhodnutí, na jehož základě bude rušiteli uloženo zdržet se dalšího rušení držby a uvést držbu v předešlý stav. Ve specifických typech žalob z rušené držby se může žalobce domáhat rovněž i zákazu provádění nebo odstraňování stavby anebo zdržení se vypuzení z držby. Požadavku rychlosti řízení je celá úprava řízení o žalobě z rušené držby podřízena, a projevuje se jednak v prekluzivních lhůtách žalobce k podání žaloby a jednak v zákonem pevně stanovených lhůtách, které má soud k vydání rozhodnutí o žalobě.

Soudní ochrana může být dle § 1008 občanského zákoníku přiznána pouze těm žalobcům, kteří podají žalobu ve stanovených prekluzivních lhůtách, tj. v subjektivní lhůtě šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu a osobě rušitele, a v objektivní lhůtě jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

Požadavek rychlosti řízení je zároveň zvláště patrný ze zákonem stanovených lhůt, které má soud dle § 177 o. s. ř. k rozhodnutí o ochraně z rušené držby. Soud musí rozhodnout o žalobě z rušené držby do patnácti dnů od zahájení řízení, přičemž nemusí nařizovat jednání. Poněkud odchylná úprava platí pro ochranu z rušené držby pro zákaz provádění nebo odstraňování stavby, kde soud musí rozhodnout ve lhůtě 30 dnů, přičemž zde neplatí, že by soud nemusel nařizovat jednání.

Pochopitelně má právní povaha výše zmíněných lhůt soudu k vydání rozhodnutí spíše pořádkovou povahu a z jejího nesplnění tak nelze vyvozovat přímé důsledky pro procesní strany. Vůči nedodržení lhůt ze strany soudu se lze nicméně bránit stížností na průtahy podanou předsedovi soudu. Zároveň lze v nedodržení lhůt vnímat nesprávný úřední postup soudu a může tak zakládat odpovědnost za případně vzniklou újmu.

Jak vyplývá z ustanovení § 177 odst. 1 in fine o. s. ř. Požadavek na dodržení zákonných lhůt soud nemusí respektovat v situaci, kdy žalobce nedostatečně prokáže, že je skutečně držitelem věci a že je tato držba svémocně rušena žalovaným. Soud těmito lhůtami není vázán ani v situaci, kdy by žalovaný včasně předložil dostatečné protidůkazy k vyvrácení těchto skutečností anebo dostatečné důkazy k vyvrácení domněnek kvality držby.

Ačkoliv se pro odvolací řízení mají přiměřeně použít ustanovení o řízení v prvním stupni, nedomnívám se, že se v případě odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v řízení o žalobě z rušené držby budou taktéž aplikovat zákonem stanovené lhůty pro rozhodování soudu. Takovéto použití analogie by totiž mohlo vést k absurdní situaci, že by ani v řízení před soudem druhého stupně nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn a soud by vydal konečné rozhodnutí, aniž by dal prostor pro vyjádření účastníků a jejich případné protidůkazy. Je přitom zřejmé, že by takováto aplikace zvláštních ustanovení o žalobě z rušené držby i na odvolací řízení vyvolala značný rozpor se zásadou materiální pravdy, zásadou ústnosti a se zásadou projednací. Zastávám nicméně názor, že i v řízení o odvolaní proti rozhodnutí o žalobě z rušené držby by měla být relativně více akcentována obecná zásada rychlosti řízení než u obecného procesního režimu.

Předběžná vykonatelnost rozhodnutí

Soud v řízení o žalobě z rušené držby rozhoduje formou usnesení, přičemž takové rozhodnutí je dle § 171 o. s. ř. předběžně vykonatelné. V případě, že žalobce uspěje se svým nárokem již v prvním stupni, je tedy usnesení vykonatelné již svým doručením, resp. uplynutím lhůty k plnění, je-li v usnesení uložena povinnost k plnění (zde především povinnost uvést v předešlý stav). Předběžná vykonatelnost rozhodnutí může být vnímána jako specifický projev zásady rychlosti řízení.

Při formulaci žalobního nároku je zapotřebí vycházet z povahy předběžné vykonatelnosti rozhodnutí a formulovat účinky rozhodnutí od okamžiku jeho doručení: „žalovanému se ukládá, aby se od doručení tohoto usnesení zdržel zásahů do držby“ anebo „žalovanému se ukládá, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení uvedl držbu vlastnického práva k věci do předešlého stavu“.

Pokud by účinnost žalovaného nároku byla stanovena až od okamžiku právní moci rozhodnutí, případně podané odvolání by zapříčinilo nevykonatelnost rozhodnutí až do okamžiku pravomocného skončení věci.

„Prozatímnost“ rozhodnutí

Další zásadou řízení o žalobě z rušené držby je povaha blízká prozatímním rozhodnutím. Institut držby poskytuje právní ochranu v první řadě faktickému stavu, vlastnické právo se zkoumá až sekundárně případným vyvrácením kvalifikované držby. V důsledku této skutečnosti může nastat situace, kdy bude v řízení o ochraně z rušené držby poskytnuta ochrana držiteli, ačkoliv ten je od skutečného vlastníka odlišný. Jelikož je však obsah držby odvozen z vlastnického práva, je ochrana vlastnictví v konečném důsledku ochraně držby nadřazena, a případné pravomocné rozhodnutí o některé z žalob na ochranu vlastnického práva bude mít před pravomocným rozhodnutím o žalobě z rušené držby přednost.

Budou-li tak vlastnické poměry k věci dále přezkoumány v řízení o některé z žalob na ochranu vlastnického práva, může mít rozhodnutí o žalobě z rušené držby pouze prozatímní charakter. Pokud však vlastnické poměry nebudou dále přezkoumány prostřednictvím některé žaloby o ochraně vlastnického práva, bude mít pravomocné rozhodnutí o ochraně z rušené držby konečný charakter.

Výše zmíněná úvaha je důležitá pro odlišení rozhodnutí o žalobě z rušené držby od předběžného opatření v řízení o žalobě o ochraně vlastnického práva, předběžné opatření je totiž vždy prozatímním rozhodnutím. Další odchylkou rozhodnutí o žalobě z rušené držby je jeho samotný smysl, jímž je ochrana pokojného stavu, a nikoliv prozatímní úprava poměrů účastníků nebo obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí jako v případě předběžného rozhodnutí.


Žaloba o ochraně z rušené držby poskytuje rychlou a účinnou ochranu před zásahy do pokojného stavu držby. Ačkoliv má tento prostředek právní ochrany za účel zejména ochranu vlastnického práva, není vyloučeno, že bude právní povaha poskytnuta i osobám, které nejsou vlastníci. Z tohoto důvodu může mít rozhodnutí o žalobě z rušené držby vůči rozhodnutí o žalobě o ochraně vlastnictví pouze provizorní charakter.

I proto je zároveň ochrana prostřednictvím žaloby z rušené držby vhodná pouze v případech, kdy může žalobce dostatečně prokázat svoji držbu a zároveň svémocné zásahy rušitele do jeho držby. Pokud tyto skutečnosti žalobce nemůže dostatečně prokázat, je vhodné uplatnit ochranu spíše některou žalobou na ochranu vlastnictví, byť taková ochrana nemusí být dostatečně rychlá.

Mgr. Ing. Vít Švestka

advokátní koncipient
Becker & Poliakoff, s.r.o., advokátní kancelář

K možnosti tzv. souběhů u členů statutárních orgánů obchodních korporací
K možnosti tzv. souběhů u členů statutárních orgánů obchodních korporací JUDr. Ing. Jindřich Kalíšek, advokát a zapsaný mediátor Spolu s účinností rekodifikační legislativy (1. ledna 2014) došlo mimo jiné ke zrušení obchodního...
Celý článek
K možnosti tzv. souběhů u členů
statutárních orgánů obchodních korporací
JUDr. Ing. Jindřich Kalíšek, advokát a zapsaný mediátor

Spolu s účinností rekodifikační legislativy (1. ledna 2014) došlo mimo jiné ke zrušení obchodního zákoníku, který ve svém ustanovení § 66d výslovně připouštěl tzv. souběh výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s výkonem této anebo obdobné funkce v pracovněprávním poměru k též společnosti. V současnosti účinná legislativa tento souběh výslovně neupravuje, což vedle snížení právní jistoty adresátů normy vedlo k četným diskusím v odborných právních kruzích (především v roce 2014), které se týkaly možnosti souběhu funkcí u právních vztahů nově sjednaných po 1. lednu 2014 i již existujících.

Definice souběhu

Souběhem se v diskutovaném kontextu rozumí takové případy, kdy je ze strany obchodní společnosti se členem jejího statutárního orgánu (fyzickou osobou) vedle smlouvy o výkonu funkce uzavřena ještě pracovní smlouva, přičemž sjednaný druh práce se zcela nebo zčásti překrývá s činnostmi člena statutárního orgánu, resp. obchodním vedením společnosti.
Typickým případem souběhu je situace, kdy má člen statutárního orgánu uzavřenu pracovní smlouvu, jejímž obsahem je výkon práce generálního ředitele, obchodního ředitele anebo finančního ředitele, jejichž obsah se nutně aspoň částečně shoduje s obchodním vedením společnosti. O souběh naopak zpravidla nejde v případech, kdy člen statutárního orgánu vykonává pro společnost na základě pracovní smlouvy jiné další činnosti, které nesplývají s výkonem činnosti statutárního orgánu (např. hlídač, účetní, řidič, technický pracovník bez rozhodovacích pravomocí).

K historii souběhu v české legislativě a judikatuře

Česká legislativa výše popsaný souběh nikdy výslovně nezakazovala, až na krátké období v letech 2012 – 2013 o něm mlčela.
V období před rokem 2012 se proti relativně obvyklé praxi souběhů vymezovala judikatura především Nejvyššího soudu ČR, která ty pracovněprávní vztahy, jejichž obsahem byl výkon činností náležejících statutárním orgánům, posuzovala jako neplatné. Nejvyšší soud tento závěr odůvodňoval především tím, že není možné vykonávat činnosti spadající do obchodního vedení společnosti v pracovněprávním vztahu, tedy coby závislou práci.[1] V praxi to znamenalo, že zvolením do funkce člena statutárního orgánu docházelo ke konkludentnímu rozvázání pracovního poměru.
Ve snaze vyjít vstříc ustálené obchodní praxi, která většinově nerespektovala právní názor soudů, byl zákonem č. 351/2011 Sb. s účinností 1. ledna 2012 novelizován obchodní zákoník, do nějž přibylo ustanovení § 66d, které výslovně umožnilo výkon svěřených funkcí statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu k obchodní společnosti (tzn. souběh) a rovněž i delegování obchodního vedení uvnitř statutárního orgánu.
V období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 tedy byla na základě výše uvedené změny praxe souběžného výkonu funkce a pracovního poměru zcela legální.[2]

Souběh po rekodifikaci

Od 1. ledna 2014 není problematika souběhu funkcí opět nikterak výslovně řešena, a to přesto, že původní návrh zákona o obchodních korporacích obsahoval obdobné ustanovení (§ 47 návrhu) jako předchozí ustanovení § 66d obchodního zákoníku. Do účinného znění se však nedostalo.
Tato absence explicitní úpravy vedla jednak k nejistotě u adresátů normy, jednak k řadě diskusí, v nichž k této otázce vykrystalizovaly dva zcela protichůdné právní názory:
  1. Jedna skupina právních odborníků (mezi nimi i někteří autoři rekodifikace) tvrdí, že souběh, který není zákonem výslovně zakázán, je na základě soukromoprávní zásady „Co není v soukromém právu zakázáno, je dovoleno[3] nutně dovolen.
  2. Druhá skupina naopak dovozuje, že při absenci výslovné úpravy nelze dovolenost souběhu s ohledem na dikci některých ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích dovozovat nelze, nehledě k relevantní soudní judikatuře, která je novou legislativou nedotčena a až do konce roku 2011 souběhy pravidelně shledávala neplatnými (fakticky je zakazovala).

Argumenty pro zákaz souběhu po 1. lednu 2014

Dnes již jednoznačně převažujícím názorem právních odborníků je, že od 1. ledna 2014 není souběh přípustný, tzn. výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti (tzn. jednatele u společnosti s ručením omezeným anebo člena představenstva / statutárního ředitele u akciové společnosti) nelze vykonávat v pracovněprávním vztahu, a to ani částečně.
Důvody pro tento závěr lze hledat v následujících ustanoveních právních předpisů:
  • Dle ustanovení § 195 odst. 2 (pro jednatele společnosti s ručením omezeným), resp. § 435 odst. 3 (pro členy představenstva / statutární ředitele akciové společnosti) zákona o obchodních korporacích není nikdo oprávněn udělovat členu statutárního orgánu pokyny týkající se obchodního vedení obchodní společnosti. Výše uvedené neplatí pouze v situaci dle § 51 odst. 2 zákona, podle nějž je člen statutárního orgánu oprávněn požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím však není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Jinak řečeno, imperativ péče řádného hospodáře a nezávislost statutárního orgánu na komkoliv pojmově vylučuje možnost uzavření pracovněprávního kontraktu, jehož imanentní součástí je výkon určité řízené činnosti.
  • Výkon funkce statutárního orgánu není a ani nemůže být závislou prací dle § 2 odst. 1 zákoníku práce. Charakter závislé práce má taková pracovní činnost, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Především aspekt podřízenosti a vázanosti pokyny zaměstnavatele je při výkonu funkce statutárního orgánu nemyslitelný.
  • Při výkonu funkce statutárního orgánu, za níž osobě, která funkci vykonává, může ale i nemusí náležet odměna a/nebo jiné funkční požitky, nemůže být již z povahy vztahu obchodní společnost – statutární orgán dodržen § 2 odst. 2 zákoníku práce, podle nějž je vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.
Z výše uvedeného pak vyplývá, že výkon funkce statutárního orgánu nemůže být podřízen žádnému pracovněprávnímu vztahu, neboť tyto dvě relace se svými základními charakteristikami prostě vylučují. Kogentní ustanovení nové civilní legislativy (upravující povinnost členů orgánu jednat s péčí řádného hospodáře a jejich odpovědnost za případné porušení tohoto imperativu) se použijí vždy a již z podstaty neodpovídají postavení v pracovněprávním vztahu.[4] Souběh funkcí je tak nutno nahlížet jako právem „nepovolený“ (ergo zakázaný). Pokud bude pracovní smlouva sjednána až po vzniku funkce ve statutárním orgánu, bude neplatná, v opačné souslednosti pracovní poměr konkludentně zanikne.[5],[6]
Uzavření pracovní smlouvy mezi obchodní společností a statutárním orgánem však není vyloučeno docela. Jak z ustanovení § 59 odst. 1, tak z § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích se totiž podává, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo z předmětného zákona plyne něco jiného. Vztah obchodní korporace a člena jejího orgánu tedy nemusí být smluvně ošetřen vůbec, anebo se naopak může řídit smlouvou jiného typu než smlouvou o výkonu funkce. V každém případě by se však měla obchodní společnost na smlouvy s členy statutárních orgánů zaměřit, a to především na jejich formu, podrobné vymezení funkce, úpravu odměňování a ostatních funkčních požitků a schválení nejvyšším orgánem obchodní společnosti.
Souběh funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru je možný pouze v omezené množině případů, kde je náplň pracovního poměru výrazně odlišná od obchodního vedení a zastupování společnosti a/nebo obsahuje činnosti výhradně podpůrné nebo vysoce specializované bez řídícího přesahu. Jinak řečeno, s výkonem funkce jednatele společnosti je možné mít uzavřenu pracovní smlouvu na pozice jako je vrátný, asistent, technický specialista (např. IT) anebo uklízeč.[7] Problémem naopak zůstává situace, kdy pracovněprávní vztah svým obsahem kopíruje plnění povinností, jež ze zákona náleží statutárnímu orgánu – nejčastěji tedy obchodní vedení, k němuž nesmí nikdo statutárnímu orgánu udělovat pokyny.
Výše uvedený právní názor podporuje řada osob s významnou právní autoritou:
  • Ministerstvo spravedlnosti ČR konstatovalo, že souběhy jsou obecně nepřípustné, a to pro jejich rozpor s ustanovením § 1791 odst. 1 občanského zákoníku (věřitel musí prokázat důvod závazku). Dle ministerstva není možné, aby obsahově totožný závazek vyplýval ze dvou různých právních titulů – smluv (přičemž v případě pracovní smlouvy zcela chybí právní kauza – důvod – takové smlouvy).
  • doc. JUDr. Petr Čech ve svém komentáři s odkazem na prolomení dvojkolejnosti občanskoprávní a obchodně právní legislativy a především ustanovení § 59 zákona o obchodních korporacích konstatoval, že i když není vyloučeno, aby smlouva o výkonu funkce měla režim pracovní smlouvy (zákon připouští odlišnou úpravu od příkazní smlouvy a netrvá ani na obchodněprávním režimu), takto uzavřená smlouva nezaloží členu orgánu pracovní poměr. Pracovní poměr je specifickým právním vztahem, jehož imanentní součástí je řada ustanovení posilujících právní jistotu zaměstnance, která by však v případě osoby v postavení statutárního orgánu musela ustoupit (kogentním) ustanovením zákona o obchodních korporacích, což je obecně nepřípustné.
  • Prof. Stanislava Černá uznává, že v zákoně o obchodních korporacích výslovný zákaz souběhů nenalezneme, ale poukazuje na to, že pracovněprávní vztahy jsou upraveny v zákoníku práce, který upravuje právní vztahy ze závislé práce. Vztah mezi členem voleného statutárního orgánu a obchodní společností není vztahem závislosti, tudíž ani nemůže být vztahem pracovněprávním. Podobně jako dr. Čech anebo Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že v optimálním případě by průnik funkce člena orgánu a pracovního poměru zaměstnance v jedné osobě měl být nulový (což nutně pracovněprávní vztah společnosti s osobou v jejím statutárním orgánu nevylučuje, nicméně toliko v případě neexekutivních prací tytu vrátný či hlídač).
  • Hospodářská komora České republiky zastává názor, že nelze platně sjednat pracovní smlouvu na činnost, která je obsahem funkce člena statutárního orgánu, tedy zejména obchodní vedení a zastupování společnosti. Odkazuje přitom na ustanovení § 1791 občanského zákoníku, které požaduje prokázání právního titulu (důvodu) závazku. Ten by v případě pracovněprávní smlouvy nutně chyběl, neboť by byl duplicitní k zákonnému rozsahu práv a povinností statutárního orgánu.

Argumenty pro přípustnost souběhu po 1. lednu 2014

Vedle „mainstreamového“ proudu právních názorů nepřipouštějících možnost souběhu se v diskusi objevovaly i názory protichůdné, od počátku však byly spíše menšinové.
Nejvýraznějším zastáncem přípustnosti souběhů je doc. JUDr. Bohumil Havel, jeden z autorů nové legislativy. Konstatoval, že i přes vypuštění § 47 z původního návrhu zákona o obchodních korporacích nelze s ohledem na zásadu legální licence a dispozitivnosti nové právní úpravy dovozovat, že by souběhy byly zakázány, ba právě naopak. Přestože doc. Havel připouští, že organizace a vnitřní regulace orgánů společností by měla být – podobně jako jiné statusové otázky – spíše kogentní úpravou s jasnými právními limity, v případě nastavení struktury výkonu funkce má být dle jeho názoru spíše dispozitivní a zcela na vůli stran. Jinak řečeno, dle doc. Havla by v případě dohody obchodní korporace s členem statutárního orgánu na rozložení náplně funkce mezi část jednatelskou a pracovněprávní příslušnému souběhu nemělo nic bránit.[8]

Aktuální judikatura

Dne 14. listopadu 2013, tedy v období, kdy již právnická veřejnost intenzivně diskutovala dopady nové civilní legislativy po 1. lednu 2014, vydal Nejvyšší soud ČR rozsudek ve věci sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, v němž – prozatím bez vazby na novou legislativu – nade vši pochybnost jasně potvrdil, že pro něj zůstává souběh principiálně nemožný. Soud dokonce v daném rozhodnutí vyjádřil předpoklad, že  zaměstnanci ve funkci člena statutárního orgánu a zaměstnavateli – obchodní společnosti muselo být zcela jasné, že souběh možný není (na základě toho dokonce dovozoval i jejich jinak nevyjádřenou vůli).
Nejen v kontextu výše řečeného lze tedy očekávat, že soudní praxe se k pracovním smlouvám v souběhu bude i nadále stavět skepticky. Na druhou stranu, oproti období před rokem 2012 je možné očekávat odlišné posuzování platnosti těchto nepřípustných pracovních smluv, neboť v souladu s novými zásadami kontraktačního obratu nebude takové právní jednání pravděpodobně posuzováno jako jednání neplatné, nýbrž jako jednání platné, které však svým obsahem odpovídá nejbližšímu zákonem umožněnému závazku, tedy smlouvě o výkonu funkce.

Závěr a doporučení

Lze uzavřít, že v právní veřejnosti v současnosti poměrně významně převažuje názor, že souběhy jsou spíše nemožné. Nová civilní legislativa nepřinesla žádnou koncepční změnu, která by překonávala závěry Vrchního soudu v Praze z roku 1993, a proto je výkon funkce člena statutárního orgánu v rámci pracovněprávního vztahu právně velice rizikový, a to především s ohledem na reálnou možnost (dodatečně) bezplatného výkonu funkce.[9] Ani Nejvyšší soud ČR v posledně zmiňovaném případě nijak nenaznačil, že by měl zájem nad souběhy přemýšlet jinak než do 31. prosince 2011.[10]
Ať už bude budoucí judikatura jakákoliv, setrvávání v souběhu nelze doporučit. Všem obchodním společnostem i členům jejich statutárních orgánů lze spíše doporučit uzavření smlouvy o výkonu funkce (pouze této, a to i namísto dosavadní souběžné pracovní smlouvy).
Dřívější výhody pracovní smlouvy oproti smlouvě o výkonu funkce již kvůli novelám právních předpisů v oblasti pojištění, daní či sociálního zabezpečení vymizely, takže jakákoliv (spíše hypotetická) pozitiva plynoucí z využití souběhu jen stěží převáží popsaná rizika. Uvážíme-li, že značná část sebelepší pracovní smlouvy člena statutárního orgánu by musela ustoupit kogentním ustanovením ZOK (veškerá odchylná ujednání týkající se například odpovědnosti, odvolávání, volby, odměňování atp. by nebyla účinná) a současně výhody souladné se zákonem (například dovolená, odstupné, pojištění či celá řada dalších benefitů) je možné vložit do smlouvy o výkonu funkce i po rekodifikaci, postrádá souběh i praktického a ekonomického smyslu.
Výtah z podkladů a veřejně dostupných vstupů
  1. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění)
  2. Důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb., v platném znění)
  3. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
  4. Bělina, M.; Drápal, L. a kol. – Zákoník práce. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 34
  5. Stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR Souběh funkcí již není od 1. 1. 2014 přípustný dostupné na adrese
  6. Stanovisko Legislativní sekce HK ČR Souběh funkcí v obchodních korporacích dostupné na adrese
  7. Stanovisko Baroch Sobota, advokátní kancelář Možnost tzv. souběhu funkcí dostupné na adrese
  8. Fuka, J. – Snaha o souběh v roce 2014? Možná vám pracovní poměr skončí. dostupné na adrese
  9. Holub, L. – Otázky nad souběhem smlouvy o výkonu funkce a pracovního poměru dostupné na adrese
  10. Běhounek, P. – Pracovní poměr jednatelů a členů představenstev dostupné na adrese mohlo-by-vas-zajimat/pracovni-pomer-statutarnich-organu/
  11. Pospíšil, D. – Předseda představenstva zaměstnancem? Aneb jak je to s přípustností souběhu pracovního poměru s funkcí člena statutárního orgánu po rekodifikaci. dostupné na adrese
[1]              Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 (č. 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se konstatovalo, že činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nelze vykonávat fyzickou osobou v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem společnosti. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž dle názoru soudu není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) tehdejšího zákoníku práce, vznik i zánik této smlouvy není upraven pracovněprávními předpisy, namísto toho se řídí obsahem společenské smlouvy. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR (čítající několik desítek rozhodnutí počínaje sp. zn. 21 Cdo 1850/2001 a sp. zn. 21 Cdo 963/2002 z let 2002 a 2003) následně závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze z roku 1993 aplikovala na jakoukoli činnost, která je výkonem funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, zejm. obchodním vedením společnosti a jednání jejím jménem / v jejím zastoupení).
[2]              Nicméně, v téže době odpadl hlavní důvod, pro který k souběhu řada společností přistupovala, a sice rozdílná daňová a odvodová povinnost u pracovněprávních vztahů a výkonu funkce statutárního orgánu.
Spolu s úpravou obchodního zákoníku totiž došlo novelou č. 470/2011 Sb. s účinností od 1. ledna 2012 k odpovídající změně na poli práva sociálního zabezpečení a zdanění příjmů. Novelou byl rozšířen okruh osob, na něž se nemocenské a důchodové pojištění vztahuje, především o jednatele společností s ručením omezeným a členy statutárních orgánů akciových společností. Novela také zrušila daňovou neuznatelnost odměn členů statutárních orgánů obchodních společností (upravenou v ustanovení § 25 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdejším znění; tato úprava se nevztahovala na odměny jednatelů - k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs 131/2006). Připomeňme přitom, že před touto změnou odměna člena statutárního orgánu účast na nemocenském a důchodovém zabezpečení nezakládala a v období 2009 – 2011 byla zvláštním způsobem upravena účast jednatelů na důchodovém pojištění (bez účasti na nemocenském pojištění a jen při dosažení rozhodného příjmu ve výši ¼ průměrné mzdy).
[3]              Tzv. zásada legální licence, upravená již v normách nejvyšší právní síly, konkrétně v čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nová civilní legislativa ji akcentuje v zásadě dispozitivnosti úpravy obsažené v § 1 odst. 2 občanského zákoníku.
[4]              Tím spíše tehdy, když jako zaměstnavatel i zaměstnanec vystupuje tatáž osoba, což je obvyklý případ u řady malých jednočlenných obchodních společností.
[5]              Takto zaniknout může dle některých výkladů i v tom případě, že byl souběh založen v letech 2012 a 2013 a bude zájmem obchodní společnosti a osoby vykonávající souběžné funkce, aby i nadále pokračoval. Přestože se podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku závazky vzniklé za účinnosti dosavadních právních předpisů řídí těmito dosavadními předpisy, jsou všechny společnosti podle § 777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích povinny nejpozději do 1. července 2014 uzpůsobit základní otázky organizace a statusu obchodních korporací včetně smluv o výkonu funkce kogentním ustanovením nové legislativní úpravy. Nestane-li se tak, u smluv o výkonu funkce platí, že výkon funkce bude po uvedeném datu bezplatný. Případná souběžná pracovní smlouva by v takovém případě s účinností k řečenému datu zanikla, a to pro svou právní nedovolenost a dodatečnou nemožnost plnění.
K této otázce se však lze setkat i s alternativním názore, a sice že dříve uzavřené souběžné smlouvy z let 2012 a 2013 by měly s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku zůstat v režimu dosavadních právních předpisů a měly by tudíž být posuzovány jako platné (pokud si smluvní strany výslovně nesjednají podřízení těchto smluv novému občanskému zákoníku od data jeho účinnosti). Tento právní názor je však spíše menšinový.
[6]              Co naopak nová civilní legislativa ponechala beze změn, je zásada (zavedená s účinností od 1. ledna 2012), že odměna člena statutárního orgánu zakládá naprosto srovnatelné nemocenské i důchodové zabezpečení jako mzda z pracovněprávního vztahu a je za stejných podmínek jako mzda daňovým nákladem společnosti.
[7]              Tento závěr ve svém komentáři postuluje i prof. Miroslav Bělina.
[8]              Doc. Havel podotýká, že není-li náplní práce zaměstnance na pozici generálního ředitele obchodní vedení (a dle komentátora není možné konstatovat, že náplní práce generálního ředitele je vždy rovněž i obchodní vedení), neexistuje důvod, proč by takový zaměstnanec nemohl současně vykonávat funkci jednatele.
[9]              A to zejména v situaci, kdy dotyčný člen statutárního orgánu sám nemá společnost pod kontrolou. V takové případě zcela reálně hrozí požadavek ze strany společníků na vrácení mzdy, odvolání z funkce bez nároků z pracovní smlouvy atd.
[10]             Je také vysoce pravděpodobné, že tento soud si nenechá ujít první možnost, aby se k otázce souběhů vyjádřil za použití obecných principů nového občanského zákoníku. 
Daňový řád
S účinností od 1. Ledna 2015 vstoupila v účinnost, v podstatě bez větších komentářů a avíz, novela daňového řádu, tedy z. č. 280/2009 Sb. Tato novela základního daňového procesního předpisu je součástí zákona č. 267/2014 Sb. a obsahuje v čl. VI tohoto...
Celý článek
S účinností od 1. Ledna 2015 vstoupila v účinnost, v podstatě bez větších komentářů a avíz, novela daňového řádu, tedy z. č. 280/2009 Sb. Tato novela základního daňového procesního předpisu je součástí zákona č. 267/2014 Sb. a obsahuje v čl. VI tohoto zákona celkem 36 novelizačních bodů a dále v čl. VII přechodná ustanovení.
Hlavním důvodem proč prošla takřka bez povšimnutí je nepochybně i skutečnost, že byla součástí „změnového daňového balíčku“ schváleného PS koncem roku 2014 a označeného již tradičně jako změna zákona o daních z příjmů a změna dalších souvisejících zákonů.
Obsah novely daňového rádu lze rozdělit do čtyř následujících okruhů:
  1. Změny v sankčním systému, včetně znovuzavedení možnosti individuálního prominutí příslušenství daně.
  2. Zavedení opatření pro účinnější boj s daňovými úniky
  3. Elektronizace správy daní
  4. Úprava v současnosti nevyhovujících ustanovení
Ad I) Přestože část novely daňového řádu zahrnutá pod obecné heslo „změny sankčního systému správy daní“ samo o sobě na první pohled neslibuje automaticky něco dobrého pro daňové subjekty, je tomu v tomto případě jinak, protože se vedle zavedení nové pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (která je v jedné své části ve svém důsledku i krokem vstříc k daňovým subjektům – viz dále), především znovuoživuje institut možnosti individuálního prominutí vybraných příslušenství daně. 
  1. Součástí opatření boje proti daňovým únikům je i zvýšení horní hranice pořádkové pokuty na 500 00,- Kč (§ 247 odst. 2). Nadále platí zásada, aby pokuta nebyla v hrubém nepoměru k významu porušení povinnosti (nesoučinnost při správě daní nepeněžité povahy) a k závažnosti následku pro správu daní.
  2. Jako doplnění institutu pořádkové pokuty (§ 247) je nově zaveden institut „Pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (§ 247a), která má v obecné rovině postihovat dva okruhy nesplnění povinností, a to nesplnění registrační, záznamní, evidenční nebo oznamovací povinnosti a nesplnění povinnosti elektronické firmy podání. O důsledcích nesplnění povinnosti elektronické formy podání a s tím spojené paušální pokuty 2 000,- Kč je zmínka v bodě III. U zbylých uvedených porušení povinností má správce daně možnost uložit pokutu do 500 000,- Kč, a to platebním výměrem se splatností do 15 dnů ode dne jeho právní moci.
  3. Znovuoživený institut individuálního prominutí příslušenství daně je systematicky zařazen do § 259a - § 259c jako „Prominutí penále“, „Prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky“ a „Společná ustanovení o prominutí daně nebo příslušenství daně“.
Zásadní změnou je skutečnost, že se mění stav, kdy pro prominutí daně i příslušenství platila obecná úprava umožňující tyto promíjet pouze „hromadně“, a to rozhodnutím ministra financí uveřejněným ve Finančním zpravodaji. Tato možnost byla od roku 2011 využita minimálně a pro ilustraci lze uvést např. prominutí daně pro pořadatele tombol, vyvolané nespokojenými občanskými sdruženími myslivců a sportovců pořádajícími plesy v klasických vesnických tělocvičnách či kulturních domech (hromadné prominutí daně nebo příslušenství daně je upraveno – beze změn v § 260).
  1. prominutí penále  
K chvále a cti předkladatelů slouží fakt, že nešli novou cestou a využili praktických zkušeností s promíjením před rokem 2011 a zákonnou úpravu doplnili o zásady, které dříve sice byly při rozhodování respektovány, byly však obsaženy pouze v interních předpisech Daňové správy. Takto stanovené nepřekročitelné hranice zároveň vymezují mantinely, ve kterých se určený správce daně může pohybovat při svém správním uvážení při rozhodování o žádosti o prominutí.
První podmínkou (a to přímo pro možnost podat žádost o prominutí penále) je uhrazení daně, již se týká. Pokud takovou žádost daňový subjekt podá, aniž má daň uhrazenou, bude se jednat o nepřípustné podání a správce daně v důsledku toho řízení zastaví dle § 106 odst. 1 písm. b). Druhým „mantinelem“ je max. výše možného prominutí. Zatímco před rokem 2011 bylo možno teoreticky prominout celé penále, dnes je maximální hranice stanovena na 75% penále. Současně § 259a odst. 2 obsahuje kritérium pro posuzování žádosti, a to „rozsah součinnosti daňového subjektu v rámci postupu vedoucího k doměření dane“. Časově je možnost tohoto promujícího institutu omezena lhůtou 3 měsíců ode dne právní moci dodatečného platebního výměru, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále. Odpadá tak možnost opakovaných žádostí o prominutí, dříve tak častých.
  1. prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky
Stejně jako u předchozího prominutí penále je „nezbytnou podmínkou“ uhrazení příslušné daně.
Jinak je však řešen rozsah možného prominutí, kdy je možno prominout až 100% takového příslušenství. Rovněž meze správního uvážení nezůstávají být stanoveny pouze široce obecně, nýbrž vedle posouzení vzniku prodlení – „důvod, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit“ stanová pro správce daně i povinnost „zohlednit skutečnost, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládají tvrdost uplatněného úroku“. V tomto případě se tedy jedná o návrat k možnosti posoudit „tvrdost“ zákona, která se dříve využívala u promíjení všeho příslušenství a odlišovala se od „nesrovnalosti“ nutné pro daň samotnou.
  1. Společná ustanovení pro předchozí případy prominutí i pro hromadné prominutí v § 260 jsou obsaženy v § 259c a doplňují to, co je uvedeno pro jednotlivé instituty výše.
Jako společné hmotné kritérium pro posouzení žádosti stanoví první odstavec četnost porušování povinností daňovým subjektem. Kritérium „spolehlivosti“ je obsaženo ve druhém odstavci a uplatní se jak na daňový subjekt, tak osobu, která je členem jeho statutárního orgánu. Prominutí není možné, jestliže taková osoba „v posledních 3 letech závažným způsobem porušila daňové nebo účetní právní předpisy“.
Důležitou a pro mnohé ne dobrou zprávu je obsah Přechodného ustanovení, na základě kterého lze žádat o prominutí penále, stejně jako úroku z prodlení či posečkané částky pouze u penále oznámeného počínaje 1. Lednem 2015 a úroků vzniklých od téhož data.
  1. Pro úplnost informace se považuje za vhodné ještě krátce upozornit na novou úpravu úroku zdaňovaného odpočtu obsaženou v § 254a. Daňovému subjektu náleží úrok vycházející z reposazby stanovené ČNB zvýšené o 1 procentní bod v případech, kdy správci daně trvá vytýkací řízení déle než 5 měsíců. Úrok náleží ode dne uplynutí 5 měsíční lhůty.
Ad II) Pod praporem „férového placení daní“, kdy se „ulevuje těm, kteří platí a přitvrzuje u těch, kteří se naopak placení daní „vyhýbají“, byly přijaty některé úpravy daňového řádu, které vylepšují pozici správce daně v boji proti daňovým únikům.
  1. Byla zrušena možnost podat odvolání proti rozhodnutí správce daně o delegaci místní příslušnosti (§ 18 odst. 1 a 2). K rozhodnutí o delegaci může dojít jak na žádost daňového subjektu, tak z podnětu správce daně, jestliže je to účelné nebo jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti.
  2. Stejně jako u ad a) byla zrušena možnost podat odvolání proti rozhodnutí o atrakci – tedy možnosti nadřízeného správce daně převzít věc od správce daně podřízeného (§ 19 odst. 2). I když četnost rozhodnutí o atrakci je oproti rozhodnutí o delegaci mizivá, je to logická úprava respektující symetrii (a to i historickou) obou těchto procesních institutů správy daní.
  3. Opatřením, od kterého si daňová správa slibuje zabránění obstrukcím, je úprava institutu lhůt k provedení úkonu, které může stanovit správce daně osobně zúčastněné na správě daně (daňový subjekt, zástupce, zmocněnec, třetí osoba) svým rozhodnutím. Byla zrušena poslední věta § 32 odst. 2, že lhůtu kratší než 8 dnů lze stanovit jen zcela výjimečně pro úkony jednoduché a zvlášť naléhavé. Při respektování pravidla a minori ad maius lze tedy předpokládat, že lhůta kratší než jeden den bude správcem daně využívána jen tehdy, kdy úkon nesnese absolutně odkladu (očekávat se dá zejména u podezření z větších daňových podvodů v oblasti spotřebních daní nebo DPH).
Ad III) V reakci na vzrůstající počet podání, pro které daňový zákon vyžaduje elektronickou formu, si aplikační praxe vyžádala řešení pro situaci, kdy je daňové podání sice perfektní, ale není učiněno v zákonem požadované elektronické formě. Jako ideální lze hodnotit přijaté řešení spočívající ve dvou současných změnách daňového řádu.
První změnou je využití klasické právní fikce, když se stanoví, že nedostatek dodržení elektronické formy podání sice představuje vadu podání, ale na samo toto podání se hledí jako podání bez vady. Tato fikce však platí pouze za podmínky, že nedostatek elektronické formy bude jedinou vadou podání.
Druhou změnou, vyjadřující zásadu, že s každým nesplněním povinnosti musí být spojena nějaká sankce, je nové ustanovení § 247a, které stanoví pokutu pro toho, kdo nedodrží elektronickou formu podání. Pokuta za nesplnění této povinnosti nepeněžité povahy je stanovena v jednotné paušální výši 2 000,- Kč.
V praxi se výše zmíněná nová zákonná pravidla budou vztahovat především na „formulářová podání“ (např. přihláška k registraci, daňové přiznání, hlášení, vyúčtování, dodatečné daňové přiznání atd). 
Tuto úpravu lze pozitivně hodnotit především ze strany daňových subjektů, protože staví obsah nad formu, jejíž nesplnění nespojuje s neplatností podání.
Nově stanovená sankce (jednotná a nevysoká) se pak jeví jako adekvátní trest za formální chybu. V konečném důsledku se uleví i správci daně, který nebude muset v těchto případech nechat „zařehtat úředního šimla“ a vyžadovat opravu věcně správného podání.
Ad IV) Pro úplnost informace se uvádí i novelizace dvou ustanovení daňového řádu, která v současnosti zbytečně komplikovala daňové řízení a zároveň ne zcela vyhovovala reálné právní situaci.
  1. Jedná se o § 24 odst. 4, ve kterém se stanoví, že v téže věci může za právnickou osobu jednat jen jedna fyzická osoba. To platí i v případě, kdy se pro jednání statutárního orgánu právnické osoby vyžaduje společné jednání více osob; v takovém případě může jednat kterýkoli člen statutárního orgánu. Jednoznačně se tak akcentuje požadavek daňového řádu, aby v téže věci práv. osoby jednala jen jedna osoba, a to bez ohledu na soukromoprávní úpravu. Tato úprava zároveň jako „vedlejší produkt“ vyřeší i problém aplikační praxe při použití datových schránek (správce daně již nebude muset u podání zaslaného datovou schránkou dokládat jeho validitu, tj. zda není nutné společné jednání více osob).
Lze tedy shrnout, že tato úprava přispěje k urychlení daňového řízení a prospěje jak daňovým subjektům, tak správci daně.
  1. Novým ustanovením je i §239a odst. 4, který reaguje na situaci, kdy přechází daňová povinnosti zůstavitele na více dědiců. Z důvodu naprosté právní jistoty daňových subjektů se explicitně stanoví existence společné daňové povinnosti dědiců, kteří daňové dluhy z ní vzniklé hradí společně a nerozdílně. Navíc se pro předejití pochybností o vztahu tohoto ustanovení daňového řádu k občanskému zákoníku výslovně (v textu ustanovení, nikoli v poznámce pod čarou) uvádí odkaz na občanský zákoník.
Současně se z praktických důvodů rovněž stanoví trvale příslušnost správce daně (ten, který byl příslušný do skončení řízení o pozůstalosti).
V případě této novely daňového řádu, jejímž ústředním motivem bylo heslo „férového placení daní“ je možno konstatovat, že MF toto heslo promítlo i do textu a nezůstalo (jako v mnoha dalších případech) jen u něj. Rovněž se ukázalo, že opuštění možnosti promíjet příslušenství daně, ke kterému došlo pod heslem protikorupčních opatření od roku 2011, bylo krokem špatným směrem a návrat k osvědčenému systému promíjení příslušenství daně ve svém konečném důsledku prospěje jak daňovým subjektům, tak správcům daně. Lze proto shrnout, že novelizační body v převážné míře respektují MF prezentovaný „klientský přístup“ k daňovým poplatníkům a nepřekvapí proto ani fakt, že byla tato novela nominována odbornou veřejností nikoliv (tradičně pro daňové zákony) na Paskvil roku, nýbrž na Zákon roku 2014 pro business.

Druhá technická novela zákona o veřejných zakázkách
Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo prostřednictvím vlády Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky 3. září 2014 návrh změny zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tzv. druhou technickou novelu. Dle vyjádření Ministerstva má zejména odstranit...
Celý článek
Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo prostřednictvím vlády Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky 3. září 2014 návrh změny zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tzv. druhou technickou novelu. Dle vyjádření Ministerstva má zejména odstranit průtahy v zadávacích řízeních. Předpis byl po proběhnuvší sněmovní a senátní části legislativního procesu 24. února 2015 podepsán prezidentem a po premiérském podpisu nabyl účinnosti vyhlášením ve Sbírce zákonů 6. března 2015, a to pod číslem 40/2015 Sb.
Zákon o veřejných zakázkách byl v nedávné minulosti novelizován s účinností od 1. dubna 2012 tzv. transparenční novelou (zákon č. 55/2012 Sb.), která ponížila finanční limit zakázek malého rozsahu na 1 mil. Kč a vedla k jejich násobnému nárůstu či též rozšířila oznamovací povinnosti zadavatelů VZ.
První technická novela se s účinností od 1. ledna 2015 (zák. opatření Senátu č. 341/2013 Sb.) již ale některá ustanovení transparenční novely rušila či alespoň modifikovala. Například opět vrátila finanční limit zakázky malého rozsahu na 2 mil. Kč a zrušila i institut tzv. osoby se zvláštní způsobilostí.
Druhou technickou novelou s účinností od 6. března 2015 (zákon č. 40/2015 Sb.) byly zejména zvýšeny cenové limity dodatečných stavebních prací a služeb (tzv. víceprací), a to z 20 na 30 % celkové následné ceny veřejné zakázky. Směrnice EP a Rady č. 2014/24/EU ze dne 26. února 2014, o zadávání veřejných zakázek, umožňuje ale navýšení i o 50 %, a to nejen celkové ceny, ale každé jednotlivé změny veřejné zakázky. V tomto směru se též změnil nutný požadavek objektivně nepředvídatelných okolností na požadavek okolností nepředvídatelných pouze v rámci náležité péče. Zcela objektivní nepředvídatelnost dodatečných víceprací byla často nedosažitelná, což vedlo absurdně až k nemožnosti zákonného postupu. Došlo zde tedy ke zmírnění požadavku, který nyní klade důraz jen na nepředvídatelnost v rámci náležité péče, jež je rozdílná například u různě velkých zadavatelů. A současná kritika navýšení těchto limitů je právě v kontextu evropského práva zcela nesmyslná, zejména s ohledem na nepředvídatelnost výstavby.
Nově zrušena i povinnost zadavatele upravená právě transparenční novelou zrušit zadávací řízení v případech, kdy byla podána pouze jediná nabídka. Tato rádoby smysluplná povinnost byla již modifikována také první technickou novelou, dle níž bylo možné přijetí jediné nabídky v případě, kdy byla veřejná zakázka opětovně zopakována se stejným předmětem. Toto pravidlo značně komplikovalo, protahovalo a prodražovalo zadávací řízení nejen v případech unikátních přístrojů apod. Nadto bylo značně riskantní pro poskytování příslušných dotačních prostředků.
Podstatné je rovněž rozšíření dílčích hodnotících kritérií pro hodnocení ekonomické výhodnosti o tzv. kritérium organizace, kvalifikace a zkušenosti osob zapojených do realizace veřejné zakázky, přičemž tyto musí mít tzv. významný vliv na její plnění. Kvalifikací a zkušeností dodavatele má zákonodárce na mysli například osobní přispění konzultantů či projektantů v oblasti výstavby. Dále opomíjen by neměl být ani nově hodnocený vliv na zaměstnanost osob se ztíženým přístupem na trh práce. Tyto změny je též možné považovat za pozitivní. Jakožto požadavky zejména odlišné od profesních kvalifikačních předpokladů budou muset být ale řádně definovány v rámci zadávání a následně i řádně hodnoceny, to vše v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.
V případě významných státních zakázek či zakázek státních příspěvkových organizací nad 300 mil. Kč a významných zakázek územních samosprávných celků či jejich příspěvkových organizací nad 50 mil. Kč jsou nově zrušena též povinná oponentní odborná vyjádření a tzv. seznam hodnotitelů, z jehož měli být Ministerstvem navrhováni hodnotitelé do hodnotících komisí pro tyto významné zakázky s účinností od 1. ledna 2015. Zde zákonodárce přistoupil zcela k vypuštění těchto povinností, zavedených právě transparenční novelou.
 V neposlední řadě by také mělo dojít k urychlení a zefektivnění řízení o přezkoumání úkonů zadavatele v oblasti dohledu nad zadáváním veřejných zakázek před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. A to zejména s ohledem na nově zaváděnou povinnost připojení písemných důkazů již k návrhu na přezkum, složení příslušné kauce nejpozději s podáním tohoto návrhu či zvýšení její horní hranice na 10 mil. Kč.
V závěru se lze opět vrátit ke kritériu nejnižší nabídkové ceny. V zákoně o veřejných zakázkách stojí až na druhém místě za kritériem ekonomické výhodnosti, ale přesto se značně užívá. Je tedy též otázkou, jak se zejména nově rozšířená hodnotící kritéria ekonomické výhodnosti, zaváděná právě touto druhou technickou novelou v rámci často měněné právní úpravy zadávání veřejných zakázek a v praxi jejich zadavatelů, posléze ujmou.  
Mám nárok na parkování u místa pracoviště
MF Dnes 16.4.2015, 21.4.2015
Můj zaměstnavatel má pronajaté výrobní prostory v průmyslovém areálu, který patří jinému vlastníkovi. Parkování je v tomto areálu povolené pouze na vyhrazených a placených parkovištích. Částka není nejmenší, cca 800 Kč měsíčně....
Celý článek
Můj zaměstnavatel má pronajaté výrobní prostory v průmyslovém areálu, který patří jinému vlastníkovi. Parkování je v tomto areálu povolené pouze na vyhrazených a placených parkovištích. Částka není nejmenší, cca 800 Kč měsíčně. Okolní firmy svým zaměstnancům na parkování poskytují příspěvek, většinou polovinu výše uvedené částky. Nám naši žádost o totéž zaměstnavatel zamítl s tím, že je to náš problém a naše soukromá věc. Nyní jsme zjistili, že má firma pronajato sedm parkovacích míst pro potřeby firmy. Dvě místa pro obchodní klienty a pět míst pro vedoucí pracovníky firmy. Všechna uvedená místa jsou hrazena v plném rozsahu firmou. Máme za to, že tato skutečnost asi není zcela v pořádku a prosíme o radu, jak v tomto dále postupovat.
Z  právních předpisů vyplývá pro zaměstnavatele povinnost vytvářet pro zaměstnance uspokojivé pracovní podmínky, kterou je možno chápat v širším nebo užším slova smyslu. Tato povinnost, která je stanovena dokonce přímo v Ústavě, resp. v čl. 28 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je dále rozvedena zejména v zákoníku práce, a to v řadě jeho ustanoveních. Tak např. i mezi základní zásady pracovněprávních vztahů dle §1a zákoníku práce patří zásada uspokojivých a bezpečných podmínek pro výkon práce. Tato povinnost se týká především otázek spojených s vlastním výkonem práce či v souvislosti s tímto výkonem. Samotná cesta do zaměstnání a zpět se za výkon práce samozřejmě nepovažuje a je tedy věcí zaměstnance, jakým způsobem se do zaměstnání dostaví. Má však povinnost být na pracovišti na začátku směny a odcházet z něho až po skončení směny.  Zákonnou povinnosti zaměstnavatele není tedy zajišťovat dopravu zaměstnanců do práce, ani jejich úhradu, ani možnosti parkování v případě, že se zaměstnanec dopravuje do práce vozidlem. Tyto benefity ale mohou být poskytovány např. na základě vnitřního předpisu či kolektivní smlouvy.
Na druhou stranu zaměstnavatel má dle ustanovení § 151 a násl. zákoníku práce povinnost poskytnout svým zaměstnancům  některé služby  a  hradit   některé  výdaje, které jim vzniknou při plnění pracovních úkolů.  Jde např. o úhradu cestovních výdajů, které zaměstnanci vzniknou při pracovní cestě, cestě mimo pravidelné pracoviště, mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.   
Náhrada výdajů spojených s parkováním na placených parkovišti při obvyklých každodenních cestách na místo výkonu práce se však nedá přiřadit k výdajům, které zaměstnavatel má povinnost zaměstnanci hradit. Náhrada takových výdajů i by mohla být  případně  považována za náhradu nutných vedlejších výdajů dle § 164 zákoníku práce ale jen, pokud by k ní docházelo  např. v souvislosti s pracovními cestami.
Příslušná právní úprava zákoníku práce pro podnikatelské subjekty vychází ve svých ustanoveních ze zásady „co není zakázáno, je povoleno“, a uvádí pouze povinný rozsah náhrad výdajů spojených s výkonem práce. Právní úprava poskytování náhrad zaměstnavateli, v tomto případě podnikatelského typu, jsou převážně relativně kogentní. Zákoník práce tedy nevylučuje možnost poskytnout v podnikatelské sféře i jiné  benefity či náhrady vzniklých nákladů. Rozhodnutí zaměstnavatele o poskytování jiných náhrad by však mohlo mít i daňové dopady, tedy podléhaly by či by mohly podléhat zdanění a platbě odvodů. To platí i pro případ, pokud by zaměstnavatel poskytoval svým zaměstnancům příspěvek na parkování. I ten  by podléhal zdanění dle zákona o dani z příjmu a odvodům na sociální a zdravotní pojištění dle příslušných předpisů.
Na parkovací místa není zákonný nárok. Zaměstnavatelé zpravidla ani nemají místa pro všechna vozidla svých zaměstnanců, zejména nejde-li o služební vozy.  Místa jsou často přiřazována podle konkrétní pracovní pozice. Pokud byste si obstaral parkovací místo sám  na své náklady, náhrada nákladů spojených s parkováním by mohla být  v takovém případě  smluvně stanovena se zaměstnavatelem, tedy zaměstnavatel by musel s takovou úhradou, popř. s příspěvkem na ní, souhlasit.
Pokud nepatříte do kategorie vedoucích zaměstnanců, jimž jsou parkovací místa vyhrazena dle rozhodnutí zaměstnavatele, ani nemáte nárok na úhradu nákladů spojených s parkováním, např. dle vnitřní směrnice či individuální dohody se zaměstnavatelem, nelze se takového zacházení na základě zákona domáhat.  Poskytnutí parkovacího místa či úhrada nákladů spojených s parkováním zůstává stále tedy jen určitým zaměstnaneckým benefitem. Nicméně i při poskytování takových benefitů musí zaměstnavatel dbát o dodržování zásady rovného zacházení a nediskriminace.
JUDr. Jan Kozubek, advokát, Becker a Poliakoff
Co mám dělat, když chci zrušit firmu?, 22.1.2015
Loni skončilo v insolvenci zhruba tři a půl tisíce firem, přičemž řada z nich ukončila činnost. A pak také skončila řada společností, které finanční problémy ani neměly. Jak postupovat při likvidaci, radí advokát Jan Kozubek z kanceláře Becker & Poliakoff. Mám firmu, s.r.o., a chtěla bych jí...
Celý článek
Loni skončilo v insolvenci zhruba tři a půl tisíce firem, přičemž řada z nich ukončila činnost. A pak také skončila řada společností, které finanční problémy ani neměly. Jak postupovat při likvidaci, radí advokát Jan Kozubek z kanceláře Becker & Poliakoff.

Mám firmu, s.r.o., a chtěla bych jí zrušit. Závazky vůči zaměstnancům a dalším dodavatelům mám vypořádané. Nevím, jak teď postupovat, ráda bych podnikání ukončila.

Pokud jde o „dobrovolnou“ likvidaci, jak se dá z vašeho dotazu usuzovat, musí rozhodnutí o zrušení společnosti s ručením omezeným a vstupu do likvidace přijmout valná hromada, je-li to tak stanoveno společenskou smlouvou. A to alespoň dvěma třetinami hlasů. Jinak všichni společníci dohodou. V jednočlenné společnosti, což je váš případ, působnost valné hromady vykonává její společník, tedy vy osobně. Rozhodnutí i dohoda musejí mít formu notářského zápisu. Ideální den vstupu do likvidace je vždy první den hospodářského roku, tedy zpravidla 1. leden. Zpravidla současně dochází i ke jmenování osoby likvidátora. Pokud by jmenován nebyl, jeho působnost by v takovém případě vykonávali všichni členové statutárního orgánu.

Kde najdu likvidátora a kolik za jeho práci zaplatím?
Likvidátorem může být každá osoba, která je způsobilá být statutárním orgánem, takže musí být například svéprávná a bezúhonná ve smyslu živnostenského zákona a splňovat i další podmínky stanovené zákonem. Pokud tyto podmínky splňuje, tak jim může být kdokoliv. Může jím tedy být například i jednatel společnosti.

Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo ho do funkce povolal, tedy společník, nebo valná hromada. Pokud likvidátora jmenoval soud, odměnu určí soud. Odměny likvidátora upravuje vyhláška č.474/2013 Sb.

Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu (v s.r.o. jednatele) okamžikem svého povolání/jmenování a za výkon své funkce odpovídá stejně jako statutární orgán. Plní tedy běžné povinnosti a platí odvody jako při normálním chodu společnosti.

Jak se postupuje dál?
Likvidátor zajistí vyhotovení účetní závěrky ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace. Pokud by to bylo k 31. prosinci, je možné využít řádnou účetní závěrku. Díky tomu bude možné určit likvidační zůstatek a odhalit případný úpadek společnosti. Vyhotovená účetní uzávěrka poslouží likvidátorovi, aby za společnost podal přiznání k dani z příjmů právnických osob. Dále musí likvidátor sestavit ke dni vstupu do likvidace i zahajovací rozvahu.

Likvidátor také podá návrh na zápis vstupu společnosti do likvidace a likvidátora do obchodního rejstříku. A pozor - společnost musí od vstupu do likvidace užívat název firmy včetně dodatku o likvidaci, tedy např. Gama s.r.o. v likvidaci.

Kdo zajistí soupis majetku?
Také likvidátor. Ten se stará de facto o vše. Provede inventarizaci majetku, vyhotoví jeho soupis a zajistí i jeho prodej. K povinnostem likvidátora také patří, aby průběžně vyhodnocoval solventnost (majetkové poměry) likvidované společnosti. Zjistí-li, že je společnost v úpadku, je povinen podat insolvenční návrh.

Oznamuje se někomu vstup do likvidace?Likvidátor zajistí oznámení o zrušení společnosti a vstupu do likvidace v obchodním věstníku, a to nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem. Také zveřejní výzvu pro věřitele, například zaměstnance či obchodní partnery, aby přihlásili své pohledávky. I v dalším období je v kontaktu s věřiteli a pokud o to požádají, musí jim podávat i zprávy o majetkových poměrech společnosti.

A co se zbylým majetkem?
Ten se zpeněží a získané peníze budou sloužit k uspokojení věřitelů, k čemuž zpravidla dojde jen z části. Přednostně je ale třeba se vždy vypořádat s mzdovými nároky.

Kdy firma přestane existovat?
Především musí likvidátor zpracovat zprávu o průběhu likvidace a návrh na rozdělení likvidačního zůstatku, které předá vám, jako společníkovi, ke schválení. Dále zajistí vypracování účetní závěrky ke dni zpracování návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku a podá přiznání k dani z příjmů právnických osob. Likvidátor požádá o souhlas s výmazem společnosti z obchodního rejstříku též správce daně.

V další fázi dojde k rozdělení likvidačního zůstatku v souladu se schváleným návrhem. Vystaví se písemné prohlášení o neexistenci soudních nebo jiných právních sporů a o tom, že veškeré závazky společnosti byly uspokojeny. Někdy bude nezbytné ještě i jednání s příslušným archivem o uschování archiválií. Do 30 dnů od rozdělení likvidačního zůstatku je podán návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. A firma přestává existovat.



Becker a Poliakoff proti množírenskému byznysu
deník Blesk, 24.7.2014
Becker a Poliakoff, s.r.o., advokátní kancelář se angažuje v osvětě proti tzv. množírnám – obchodní činnosti osob, které ze zištných důvodů ve zcela nevyhovujících podmínkách chovají a „množí“ psy žádaných plemen. Štěňata, často...
Celý článek
Becker a Poliakoff, s.r.o., advokátní kancelář se angažuje v osvětě proti tzv. množírnám – obchodní činnosti osob, které ze zištných důvodů ve zcela nevyhovujících podmínkách chovají a „množí“ psy žádaných plemen. Štěňata, často předčasně odebraná matkám a nemocná, pak prodávají nic netušícím zájemcům, kterým zvířátko velmi často do několika dnů uhyne anebo za jeho vyléčení musejí vydat nemalé peníze. Poškozených jsou již stovky. JUDr. Jindřich Kalíšek, advokát naší kanceláře, se proto včera spolu zúčastnil on-line chatu s čtenáři deníku Blesk, jehož předmětem byla obrana a prevence před tímto nekalým byznysem.  
Current advertising regulation in the Czech Republic after (New) Civil Code´s force
CONSULEGIS IP-Specialist Group´s Newsletter, 22.4.2014
CONSULEGIS IP Newsletter Spring 2014, 22. 4. 2014 Odborná skupina IP / IT IP naší partnerské sítě CONSULEGIS publikovala pravidelný jarní newsletter, tentokrát tematicky zaměřený na problematiku regulace reklamy (IP Group Newsletter SPRING 2014). JUDr. Jindřich Kalíšek z naší...
Celý článek
CONSULEGIS IP Newsletter Spring 2014, 22. 4. 2014
Odborná skupina IP / IT IP naší partnerské sítě CONSULEGIS publikovala pravidelný jarní newsletter, tentokrát tematicky zaměřený na problematiku regulace reklamy  (IP Group Newsletter SPRING 2014). JUDr. Jindřich Kalíšek z naší advokátní kanceláře ve svém příspěvku (Current advertising regulation in the Czech Republic after (New) Civil Code’s force; str. 10) shrnuje současnou právní úpravu reklamy v České republice, která prošla určitými proměnami v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku k 1. 1. 2014.
Aplikuje se NOZ na již uzavřené smlouvy?
American Chamber of Commerce in the Czech Republic, 17.10.2013
Advokát Stanislav Janoch a advokátní koncipient Veronika Žánová odpovídali v Průvodci novým občanským zákoníkem (vydaným AmCham) na otázku: "Aplikuje se Nový občanský zákoník na již uzavřené smlouvy?".
Bez optimismu a víry ve změnu nelze hudbě pomáhat
Časopis Harmonie 10/2013, 7.10.2013
JUDr. Klimpl, předseda správní rady Pražské komorní filharmonie, přispěl do časopisu Harmonie svým názorem na současnost i budoucnost orchestru, divadla a festivalu.
Byznys na obou stranách čínské zdi
týdeník Euro, 22.7.2013
Advokacie a poradenské služby se zákonitě doplňují, hranice mezi nimi se ale musí dobře hlídat Právní služby a ostatní poradenský byz­nys musejí být ze zákona oddělené. Vý­sledné synergie ale mnoho firem lo­gicky přitahují. Jak se s danými mantinely...
Celý článek
Advokacie a poradenské služby se zákonitě doplňují, hranice mezi nimi se ale musí dobře hlídat

Právní služby a ostatní poradenský byz­nys musejí být ze zákona oddělené. Vý­sledné synergie ale mnoho firem lo­gicky přitahují. Jak se s danými mantinely vypořádat? „Každý případ se musí pečlivě zva­žovat“ říká Martin Klimpl, vedoucí partner advokátní kanceláře Becker & Poliakoff, pů­sobící na českém trhu již přes dvacet let.

Ceny některých veřejných zakázek podně­cují diskusi, zda jsou ministerstva a další úřa­dy odkázané na čerpání právních služeb z ex­terního prostředí a zda by nezvládly agendu vlastními silami. Jaké jsou protiargumenty?
Externí právní poradce by neměl suplovat in­terní právní oddělení, kterým většinou dis­ponuje každý státní orgán. Vaše otázka však úzce souvisí s dalšími tématy - stabiliza­cí, zefektivněním a zkvalitněním státní sprá­vy a pružností, s jakou může státní správa externí službu, pokud ji opravdu potřebu­je, použít. Státní správa má i přes viditelné zlepšování kvality stále co dohánět, a co se týče možnosti pružně reagovat na své potře­by najmutím externího konzultanta, součas­ná právní úprava tento trend vůbec nepod­poruje. Pokud odpovím zjednodušeně - vše se musí soutěžit, často je jediným kritériem cena. Jsme tak svědky, že mnohdy nezvítě­zí kvalita nebo se zakázka stane předmětem konkurenčního boje, kdy přes sérii námi­tek a podání se celý proces protáhne na roky. Problém klienta zůstává neřešen a ve výsled­ku je tak postižen i on. Myslím, že je opravdu čas se zamyslet nad novou právní úpravou.
Co říkáte na názor, že právníci by měli být za své služby pro veřejný sektor více zodpověd­ní, kupříkladu je-li dotyčný úřad pokutován Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže?
Na služby pro veřejný sektor se vztahují stej­ná pravidla jako na služby pro sektor soukro­mý. Každý klient si je roven. Jsme povinni se chovat v souladu se zákonem o advokacii a podle příslušných směrnic České advokát­ní komory Pokud svým chováním či poruše­ním zákona způsobíme klientovi škodu, má právo se domáhat její náhrady. Máme také zákonnou povinnost být pro tyto případy po­jištění a je zde možnost komerčního připojiš­tění. Vše je tedy odvislé od toho, zda vznikla škoda. Potom je zde příčinná souvislost mezi jejím vznikem a chováním advokáta. Ale vše závisí na tom, jak k věci přistoupí klient.
Od právních služeb je krůček k dalším po­radenským činnostem. Vy jste advokátem, ale zároveň poradcem v konzultační společnosti BXL Consulting. Jak se tyto světy protínají, ne­hrozí konflikt zájmů?
Je to citlivá věc, ale hrdě se hlásím k tomu, že jsme jako jedna z prvních advokátních kance­láří transparentně oddělili výkon konzultač­ních služeb od výkonu advokacie a tuto „čín­skou zeď“ pečlivě hlídáme. Každý obchodní případ je pečlivě zvážen a možné konflik­ty zájmu jsou pečlivě posuzovány, a to nejen při převzetí mandátu, ale i ve střednědobém výhledu s přihlédnutím k akviziční strategii každé ze společností. Není však automatické, že klientovi, kterému pomáháme strategic­kým poradenstvím dosáhnout jeho obchod­ních cílů, poskytujeme i právní poradenství a naopak.
Termín lobbing si v Česku vytrvale drží ne­gativní konotace. Na druhou stranu není reál­né, aby se tento fenomén v parlamentní de­mokracii nevyskytoval. Co je zapotřebí udělat, aby veřejnost začala tuto činnost vnímat s vět­ším pochopením?
Lobbing by neměl být vnímán jako něco ne­kalého či zakázaného, je to běžná a legitim­ní činnost prosazování zájmů klienta. Jen se musí dít v rámci zákona a etických pravidel. Absence zákonné úpravy, neexistence etic­kých pravidel a obecně současná úroveň po­litické kultury v zemi bohužel napomáhají devalvaci pojmu lobbing. Před několika lety jsme se snažili s ostatními kolegy založit aso­ciaci agentur, které poskytují služby v oblas­ti takzvaných „public affairs“. Na zakládacích dokumentech a návrhu zákonné úpravy včet­ně etického kodexu pracovalo aktivně pět subjektů. Těchto pět subjektů také projevilo zájem o členství. Nikdo jiný. To také o něčem vypovídá. Bohužel ani to, co se v dnešní době děje v naší společnosti, vnímání výkonu kon­zultačních služeb, poskytování strategického poradenství nebo - chcete-li - lobbingu ne­prospívá. Přitom není potřeba něco zvláštní­ho vymýšlet, stačí se podívat, jak je uprave­na tato oblast podnikání v USA, jaká pravidla nastavila Evropská komise, a zajistit postih těch, kteří stanovená pravidla poruší.
Blížící se změny obchodního práva zasáhnou všechny společnosti. Co bude potřeba vykonat?
týdeník Euro, 10.6.2013
Dnes již snad pro nikoho není nová informace, že od ledna příštího roku dochází k zásadní změně občanského a obchodního práva. Nabude účinnosti nový občanský zákoník (NOZ) a zákon o obchodních korporacích (ZOK), který nahrazuje...
Celý článek
Dnes již snad pro nikoho není nová informace, že od ledna příštího roku dochází k zásadní změně občanského a obchodního práva. Nabude účinnosti nový občanský zákoník (NOZ) a zákon o obchodních korporacích (ZOK), který nahrazuje současný obchodní zákoník. Některé ze změn budou mít reálný a okamžitý dopad i na již existující obchodní společnosti (v terminologii příštího roku obchodní korporace). Jak konkrétně se těchto subjektů novela soukromého práva dotkne a jak by se měly tyto společnosti na nový rok připravit? Následující řádky se pokusí představit některé ze zásadních skutečností, na které by měly existující společnosti brát zřetel.

Zcela evidentní je, že nová úprava zasáhne úplně všechny obchodní společnosti a podnikatele. Minimálně v tom smyslu, že budou nuceni podrobit dokumenty relevantní pro jejich obchodní činnost revizi, zdali odpovídají nové právní úpravě a terminologii. A to nikoliv pouze korporátní dokumenty, o kterých bude podrobnější zmínka níže, ale všechny smlouvy, které při obchodování užívají.

Přizpůsobení stanov a společenských smluv
Na první pohled důležitá povinnost se týká korporátních dokumentů obchodních společností, tedy zejména stanov a společenských smluv, které upravují základní strukturu a režim obchodních společností. Nová úprava v ZOK říká, že přestávají platit ta ustanovení těchto dokumentů, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními ZOK a zároveň již existující obchodní společnosti mají povinnost dát své základní dokumenty do souladu s novou úpravou. Donucujícími ustanoveními jsou ta ustanovení, od kterých se nejde odchýlit. Bohužel ZOK seznam takovýchto ustanovení neposkytuje. Bude tedy potřeba porovnat celý ZOK, a posoudit jednotlivá ustanovení s textací stanov a společenských smluv, a to do konce června 2014, kdy končí přechodné období pro odstranění rozporů.

Výše uvedené se zdá jako velmi děsivá a náročná mise pro podnikatele. Bohužel je potřeba tomuto závěru přitakat, a to i přes to, že výsledek rešerše jednotlivých stanov a společenských smluv dá ve většině případů odpověď, že rozpory s donucujícími ustanoveními neexistují. Důvodem, proč lze i přes relativní nepřítomnost velkého nebezpečí rozporu se ZOK doporučit revizi korporátních dokumentů je ta skutečnost, že možným důsledkem nesouladu základních dokumentů se ZOK je zrušení obchodní společnosti. Byť lze předpokládat, že k takové situaci bude docházet velmi zřídka a pouze u subjektů, které nemají vůli napravit závadný stav (rejstříkový soud bude vyzývat k nápravě).

Volba režimu práva, kterým se bude obchodní společnost řídit
Kromě výše zmíněných ustanovení donucujícího charakteru zbývá ve stávajícím obchodním zákoníku, stejně jako v ZOK většina ustanovení, mající povahu dispozitivní úpravy – subjekty se od nich mohou odchýlit, nebo mají možnost zvolit si režim z několika možných. ZOK počítá se zajímavou povinností obchodních korporací, kterou je povinnost zvolit si režim, kterým se budou řídit. Ve lhůtě dvou let (tedy do konce roku 2015) musí obchodnímu rejstříku sdělit, zdali chtějí podléhat staré úpravě obchodního zákoníku nebo úpravě nové obsažené v ZOK.

Je potřeba říci, že nová úprava v ZOK je obecně vzato ve vztahu k obchodním korporacím mnohem flexibilnější a modernější, takže pro hodně stávajících subjektů bude velmi atraktivní. Příkladem budiž možnost společnosti s ručením omezeným vlastněné jediným společníkem vlastnit další s.r.o. kde bude první společnost jediným společníkem; tato možnost je nyní obchodním zákoníkem zapovězena. Avšak rozhodnutí o tom, které úpravě režim podřídit je velmi individuální, pro některé korporace bude výhodnější úprava stará.

Internetové stránky pro všechny a.s.
Každá akciová společnost bude muset od ledna zřídit internetové stránky, které budou obsahovat základní údaje o společnosti (firmu, sídlo, IČ společnosti a údaj o jejím zápisu v obchodním rejstříku) a budou na nich povinně uváděny údaje pro akcionáře, tedy zejména informace o valných hromadách. Tato forma komunikace s akcionáři nebude pro akciové společnosti v zásadě velkým problémem, protože již nyní je komunikace touto cestou naprosto běžná.

Ostatních obchodní korporace, včetně s.r.o., tuto povinnost i nadále míti nebudou.

Konec akcií na majitele

Nová povinnost, byť není ukládána přímo ZOK, ale prostřednictvím zákona o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností, zasáhne všechny akciové společnosti, jejichž akcie mají povahu akcií na majitele a jsou nezaknihované a neimobilizované. Od 1. 1. 2014 budou tyto akcie automaticky změněny na listinné akcie na jméno, přičemž dochází také k odpovídající změně stanov takovýchto společností a ke vzniku souvisejících povinností jako vést seznam akcionářů.

Závěrečné doporučení

Nelze tedy než doporučit nejvyšší možnou míru obezřetnosti podnikatelů ke změnám, které nastanou v novém roce. Důsledky mohou mít velmi zásadní povahu, od neplatných smluvních ujednání začínaje, ke zrušení samotných společností konče.

Mgr. Jiří Brož, Becker a Poliakoff
Mgr. Zdeněk Plesník, Becker a Poliakoff
Konec skládkování ve velkém
týdeník Euro, 27.5.2013
Blíží se zásadní změna odpadové legislativy. Má smysl? Bude drahá? Málokterý společenský problém se dotýká tak širokého spektra osob, jako odpady. Odpad produkuje každý z nás a každý z nás také za likvidaci odpadů platí. Do...
Celý článek
Blíží se zásadní změna odpadové legislativy. Má smysl? Bude drahá?

Málokterý společenský problém se dotýká tak širokého spektra osob, jako odpady. Odpad produkuje každý z nás a každý z nás také za likvidaci odpadů platí. Do značné míry jde v odpadovém hospodářství o vybalancování otázky, kolik se má platit za skutečně nutnou potřebu likvidace odpadu a kolik se má platit za likvidaci odpadů, která je zodpovědná k budoucím pokolením. Již v této úvodní pasáži je obsažena značná kontroverze, kdy na vypořádání se s odpady je pohlíženo jako na problém. Je tomu skutečně tak, nebo se jedná o nepodstatnou otázku, která se vyřeší bez přičinění státu?

Důvodem, proč je psán tento článek, jsou recentní kroky Ministerstva životního prostředí (MŽP) mající za úkol revidovat současnou legislativu odpadového hospodářství s jasným cílem - omezit množství odpadu, ukládaného na skládky. Významnou kategorií odpadu je odpad komunální, který vzniká na území obcí, tedy nejčastěji v domácnostech. Z kvanta komunálního odpadu, které ročně čítá až 5 milionů tun, se přibližně tři čtvrtiny ukládají na skládky, jedna šestina se vytřídí a znovu použije a jedna desetina se spálí ve spalovnách komunálního odpadu.

Je na první pohled zřejmé, že v dlouhodobém hledisku nelze v této tendenci pokračovat, protože bychom se dřív nebo později topili v odpadcích. MŽP nehodlá na nic čekat a zavelelo k útoku proti hromadění odpadu na skládkách a chce dát zelenou alternativním možnostem odstraňování odpadu, zejména pak zařízením na energetické využívání odpadu (ZEVO) – v laické terminologii spalovnám odpadů. Tento plán počítá s časovým horizontem do roku 2025, který je nejzazším datem akceptovatelným MŽP pro úplný zákaz ukládání neupraveného směsného komunálního odpadu na skládky. Tento horizont není vybrán náhodně a kopíruje záměry Evropské unie tedy zejména usnesení Evropského parlamentu, které doporučuje ukončit veškeré skládkování v Evropské unii do tohoto roku, přičemž se předpokládá, že Evropská komise toto doporučení bude respektovat a promítne jej do připravované směrnice. Za zmínku stojí i ta skutečnost, že zákaz skládkování je již dlouhá léta upraven v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Velké Británii a dalších zemích.

S jistou mírou zjednodušení je ZEVO druh elektrárny a kotelny zároveň. Produkuje elektřinu a teplo, avšak ke svému provozu využívá spalování odpadu místo hnědého uhlí nebo zemního plynu. Pro spalovny jsou stanoveny mnohem přísnější emisní limity než pro klasické elektrárny, proto se dá říci, že toto zařízení je méně škodlivé vůči životnímu prostředí.

Zde však přichází na řadu „ale“. Spalování odpadu je v tuto chvíli dražší, než skládkování. Odpad není tak kvalitní palivo, aby účinnost procesu výroby elektřiny a tepla konkurovala prostému ponechání odpadu na skládkách. Spalovna si surovinu pro spalování nekupuje, nýbrž si za její spálení nechává platit. Přechod na ekologičtější způsob odstraňování odpadu si připlatíme. MŽP v tuto chvíli teprve zpracovává podklady pro budoucí podobu legislativního návrhu, a tudíž ještě konkrétní čísla nejsou známa, ale ubezpečuje, že o radikální nárůst zátěže pro běžnou rodinu rozhodně nepůjde.

V případě, že legislativa odpadového hospodářství bude upravena cestou výše nastíněnou, zcela jistě budou muset vyrůst na území ČR nové spalovny odpadů, protože současná trojice (Praha, Brno, Liberec) s kapacitou dohromady přibližně 650 tisíc tun odpadu je plně vytížena a další odpad již nepojme. Zároveň můžeme očekávat velkou ofenzivu ze strany společností vlastnících a provozujících skládky proti tomuto záměru, protože se jim podstatně omezí jejich rozsah jejich podnikání.

Záměr upravit odpadové hospodářství tak, abychom omezili prosté ukládání odpadu na skládky, lze hodnotit pozitivně. Samozřejmě budeme v době, kdy se bude měnit legislativa odpadového hospodářství slýchat různé názory. Počínaje od těch zpochybňujících zdali je či není dobré skládkování zakazovat. Přes konstruktivnější, tedy jakými technologiemi nahrazovat skládkování, protože ZEVO není jedinou alternativou, byť je v tuto chvíli nejpreferovanější (jak ve státech, kde již skládkování bylo zakázáno, tak z pohledu MŽP). Nicméně jisté je, že velkou, jestli ne vůbec tou největší je otázka, kolik navrhovaná změna bude stát daňové poplatníky, protože změnu legislativy provádí parlament, který je politicky odpovědný svým voličům. Jestliže dopady na jednotlivce budou únosné, není důvod, proč nejít cestou jiného odstraňování odpadu, než skládkováním.

Mgr. Jan Vaníček, advokát, Becker a Poliakoff
Mgr. Zdeněk Plesník, advokátní koncipient, Becker a Poliakoff